Konference, školení, novinky Marketing Management Názory

Nomádská cesta kolem světa za 30 dní – top momenty a fuckupy

Jelikož toto je blog o webové analytice, marketingu a podnikání, tak tento článek nebude o tom, jaký krásný chrám s úžasnou skákající opičkou jsem poctil svou návštěvou. Vlastně pravda je, že chrámy mi jsou vcelku jedno a opicím v Malajsii nebo na Bali by trošku výchovy a očkování nejspíš prospělo. Chtěl bych s vámi, kterým jsem nezvládl ukázat fotky osobně, alespoň touto cestou sdílet své zážitky z cesty a pár souvisejících myšlenek.

Kam jsem jel a proč, jak mě to napadlo?

Měl jsem několik snů. Chtěl jsem procestovat Bali a užít si trošku slunce, chtěl jsem na Olympiádu, chtěl jsem do Sillicon Valey a k Niagárským vodopádům z kanadské strany. Přemýšlel jsem, že z toho udělám více cest, ale proč, když stačí vzít notebook a vyrazit. Nic mě v ČR nedrželo. Při té příležitosti jsem si užil zajímavý 3denní přestup v Kuala Lumpur.

Prostě jsem si jednou před Vánoci tak šel zaplavat a říkal jsem si, vlastně proč ne. Přišel jsem domů a koupil letenku.

Cestoval jsem sám, ale rozhodně jsem samotou netrpěl

Vyjma Bali, kde jsem strávil 14 dní s třemi kamarády, tak jsem zbytek cesty realizoval sám. Takhle, asi bych klidně s někým jel, ale nenašel jsem dalšího podobného šílence. Každopádně, když cestujete sami, otevírají se desítky možností a příležitostí poznat zajímavé lidi.

Skvělé na seznamování a zdarma jsou Meetupy nebo některé akce na Eventbrite. Výborně se dá pracovat i s událostmi na Facebooku, kde si zobrazíte události nejblíž vám. Takto jsem mohl chodit na zajímavé přednášky, networkingy a pak i afterparty. A nechci se projevit jako socka, ale ano, šlo takhle i ušetřit za večeři. Plánoval jsem zásadně max 3 dny dopředu a vždy se daly namixovat super věci.

Salsa – univerzální jazyk

Chvíli před odjezdem jsem začal tancovat salsu. A jako naprostá lama jsem navštívil salsa/bachata/(omylem)Kizomba party v každé zemi, kde jsem byl. Nejvíc to jede na Bali, tam byly každý večer 2 – 3 místa, kam jste mohli jít. Chlapů je tu většinou méně, takže na vaší úrovni moc nezáleží.

Jak se při tom dalo pracovat? Slabý internet, ale i tak 107 hodin

Celkem jsem během měsíce odpracoval 107 hodin. 26 bylo nefakturovatelných. Většinu cesty jsem měl pomalejší internet, takže bylo skoro nemožné, abych něco pořádného nastavoval. Proto jsem se spíše zaměřil na řízení projektů a moc jsem ostatním nezasahoval do práce, protože jsem ani nemohl. Ukázalo se, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát, jelikož jsem se opět přesvědčil o své krátkodobé postradatelnosti, a jsem za to rád.

Jasně, administrativa a online schůzky nejsou vždy nejlepší, ale…

…pořád je lepší toto zažívat a dělat vzdáleně, u bazénu nebo s výhledem na mrakodrapy než zavřený v kanceláři. Změnit při práci prostředí je také super. Dáte si dohromady myšlenky a cca po 2 týdnech, kdy už jste úplně vyndaní ze svého běžného pracovního prostředí, dokážete o věcech přemýšlet s mnohem větším nadhledem.

Nejlepší zážitky

Lidé na Bali – tito lidé nemají ve srovnání s námi nic. A stejně se smějou, jsou milí a udělejí pro vás cokoliv. Za dýško v přepočtu 2 Kč si vás pamatují při příští návštěvě.

Životní standard na Bali – 4**** hotely nebo luxusní vily s bazénem za úplně směšné ceny. V podstatě by vyšlo výrazně levněji žít měsíc v luxusní vile s bazénem než na kraji Prahy v garsonce. Peníze jsem prostě nepočítal. Samozřejmě vyjímkou byly hodně turistické oblasti. Zároveň je super, že si z bankomatu vyberete 2,5 milionů :)) A jídlo, to byla totální poezie skoro zdarma.

Jízda na skútru – to byla prostě pecka. Legrační také je, že tu nejsou žádné dopravní předpisy a není upravena přednost, ale neviděl jsem jedinou havárku… Teda vyjma té mojí, machrovinky občas bolí.

Český dům v Gangeongu – Češi ukázali, že se umějí reprezentace své země zhostit s grácií. Český dům praskal ve švech, bylo tu přesně 6 Čechů (z toho 4 byl personál) a plzničku s gulášem si tu vychutnávali solidně rozjetí fanoušci a dobrovolníci z Kanady, USA a Německa. Český dům byl prostě best a následně za to i vyhrál cenu.

Organizovanost a motivace v Jižní Koreji – když se Jižní Korea dozvěděla, že bude hostit OH 2018 (v roce 2011), postavila za tuto krátkou dobu 180 km železnice po které je možné jet přes 300 km/h. Kdo to má?

Atmosféra v Sillicon Valley – ať jste v Google Campusu, v obrovské Stanfordově univerzitě nebo v muzeu Intel, všude vidíte technologie, lidi na kole nebo v mega drahých autech a senzační atmosféru, kde prostě víte, že tady vznikají ty nejlepší věci, s kterými každý den pracujete. Mimochodem Computer History Museum bylo první a jediné muzeum, ze kterého mě musel vyhodit hlídač při zavíračce.

Návštěva u sesterské firmy klienta – RSM Canada – už dle mailů jsem čekal milé přijetí, ale to co se stalo, to jsem opravdu nečekal. Místní kolegové mě vzali na oběd a následně mě provedli po celé firmě, představili dvěma patrům lidí jako českou delegaci, sdíleli se mnou úplně skvělé tipy z hlediska marketingu a CRM a dali mi tolik tipů na cestování, že bych na Toronto potřeboval alespoň týden. A takoví Kanaďané byli.

Něco pro filmové fanoušky – skoro všechny filmy, které znáte z New Yorku se aspoň zčásti točily v Kanadě. Jelikož Toronto odměňuje filmaře za točení filmů ve svém městě. Takže můžete např. stát tam, kde začíná seriál Suit nebo se odehrávají scény z Matrixu.

A co se úplně nepovedlo?

Rezervace letenky – pokud plánujete komplikovanější spojení letů, například 11 jako v mém případě, nepoužívejte weby typu Kiwi.com. Ačkoliv tvrdí, že se vám ozvou do 4 hodin, nestihnou to. Ozvou se druhý den s tím, že dopravce změnil tarif. Na helplinku se dovoláte po 40 minutách ráno a oznámí vám, že musíte rezervovat znovu. Původně mě měla letenka stát 32 tisíc (první kombinace), nakonec jsem skončil na 47.000 Kč.

Aerolinky – nikdy, nikdy, nikdy už neletím s Malaysia Airlines a Air China. První jmenovaný má nejspíš dojem, že v letadle musí být pod nulou, aby to byla švanda. Druhý jmenovaný je expert na zpoždění, s hrozným palubním servisem a ještě horšími službami, když vám ztratí zavazadlo. Jejich reakce byla: „Počkejte 2 hodiny, přiletí jiné letadlo, možná tam vás kufr je.“ A následně začali dělat, že neumí anglicky. Pomohli United Airlines, kteří jsou ve stejné alianci. Udělali si ze mě solidní srandu – „Pokud chceš zažít americký sen, tak sem prosím příště nelítej s Air China.“

Léky si nikdy nedávej do odbaveného zavazadla – bohužel let s Malaysia airlines jsem vcelku odnesl. Následně v Koreji jsem se ládoval vším možným, abych přežil a mohl cestovat. Pak jsem si už vzal antibiotika, která mi ztratily Air China. Takže jsem přesedlal na jiná, která se dali v USA normálně koupit. Dobrá zpráva je, že angína mě přešla za 24 hodin. Horší je, že místo skvělých burgerů z drive-in jsem si kupoval celou Ameriku suché housky.

SF – aneb kde jsem se fakt bál – v Malajsii jsem běhal v noci, na Bali jsem na skútru jezdil ve 2 ráno ze salsy, v Jižní Koreji jsem šel domů z párty – vše naprosto v pohodě. Ale centrum San Francisca po setmění připomínalo festival bezdomovců a dalších pochybných existencí, které se chtěly i vcelku družit. Přes den je to relativně v pohodě, o to víc mě ten večer překvapil.

Hotel v Torontu pod 100 CAD neberte – skončil jsem v takové zajímavé hipster-přistěhovalecké čtvrti – takový trošku Žižkov. V prvním pokoji byla šílená zima a vlasy ve sprše. V druhém pokoji zase šílené vedro a mírná nedorozumění s hlasitými sousedy – jelikož v takto levných hotelech zpravidla spí dělníci ze staveb apod. Zároveň tam bylo jedno ovládání teploty pro 5 pokojů – a velikost oken se dost lišila. Takže jsme se jednou ve 2 ráno sešli u termostatu a vedli velmi emotivní diskusi na téma vhodného nastavení zařízení.

Časový posun Jižní Korea – USA je 16 h. Takže když v pátek v 11 večer vyrazíte směr USA a let trvá 16 hodin, může se stát, že dorazíte do USA v 7 h ráno v pátek. Tuto matiku jsem ale nezvládl. A vysvětlujte v půjčovně, že jste omylem přiletěli z Koreji o den dříve. Vcelku vás natáhnou.

Kolik to celé stálo?

Letenka byla za 47 tisíc. Dále za vše včetně ubytování jsem utratil kolem 85 tisíc. A připomínám, že jsem fakt nešetřil. V USA jsem si nakoupil dost oblečení, půjčil auto, v Koreji jel první třídou na Olympiádu (ne že bych byl tak rozmazlený, ale jinde nebylo volno) a hotely pod 3 hvězdičky jsem nebral (vyjma Kanady – au – viz nahoře). Zajímavé je, že 14 dní na Bali mi vyšlo stejně jako 5 dní v USA.

Ale… stálo to za to!

Můj nejsilnější zážitek je z jedné Free Walking Tour v Torontu (prohlídka města, kde platíte dobrovolnou sumu). Potkal jsem zde paní, které bylo přes 70 let. Ale i ona byla na cestě kolem světa – bez jasného harmonogramu. Chtěla poznat irské komunity po celém světě a plán si tvořila cestou.

Říkal jsem si, když může ona, může opravdu každý.

Komentáře

Mohlo by se vám také líbit
Potkáme se například na VŠE, WEBTOP100 nebo Data restart
Právě jsem přispěl Wikipedii – pokud ji používáte, přispějte také.